Průměrné hodnocení:

Depeche Mode je hudební skupina, původem z Basildonu v Anglii, založená v roce 1980. Jejich hudební styl by se dal nejlépe charakterizovat jako synth rock nebo také synth pop (používání umělých zvuků, vytvářených syntezátory a samplery). Stali se jednou z nejvytrvalejších a nejúspěšnějších hudebních skupin, které se objevily během New Wave a New romantic éry. Mnoho jejich klipů se často opakovalo na MTV a Fuse (americké kabelové hudební tv stanice). Díky svému inovativnímu dílu, nahrávacím technikám a použití vzorkování (ang. sampling), ovlivnili mnoho dnes populárních umělců. Jejich album Violator z roku 1990 je považováno za klenot elektronické hudby. Ačkoli jsou významní pro moderní techno scénu, zůstávají nadále u alternativní hudby.

Členové skupiny

V současnosti se Depeche Mode skládá z těchto tří hudebníků:

• Martin Gore (hlavní skladatel, dále zpěvák, kytarista a hráč na klávesy)
• David Gahan (hlavní zpěvák, dřívější skladatel a příležitostně zahraje i na jiné nástroje)
• Andrew Fletcher (hráč na klávesy, manažer a příležitostně zahraje i na jiné nástroje)

• Alan Wilder (produkční, hráč na klávesy, bubeník, zpěvák a příležitostně skladatel), ve skupině od 1982 do 1995.
• Vince Clarke (hlavní skladatel, hráč na klávesy), ve skupině od 1980 do 1981.

Prvopočátky Depeche Mode mohou být vystopovány až do roku 1976, kdy Vince Clarke a Andrew Fletcher založili skupinu pod názvem „No Romance in China“. Skupina se však neujala a v roce 1979 vytvořil Vince Clarke s Martinem Gorem novou skupinu nazvanou „French Look“. Poté se k ní přidal také Andrew Fletcher a skupina se přejmenovala na „Composition of Sound“. David Gahan vstoupil do skupiny v roce 1980, poté co ho Vince Clarke slyšel účinkovat na jednom místním vystoupení. Tehdy se zrodil název „Depeche Mode“, který byl převzatý z jména francouzského módního magazínu „Dépêche-mode“, který můžeme přeložit jako „módní aktuality“ nebo doslova jako „depeše módních zpráv“. Často se však chybně překládá jako „rychlá móda“.

V roce 1980 hrála skupina na koncertě Franka Toveye (jeden z průkopníků anglického hudebního hnutí New Wave, známý také pod pseudonymem Fad Gadget). Tam si jich všiml Daniel Miller, a tak skupina uzavřela smlouvu s hudebním vydavatelstvím Mute Records a již roku 1981 vydala svoje první album nazvané Speak and Spell. Toto album mělo pozoruhodný úspěch a většinou kladný ohlas u kritiky. Krátce poté opustil Vince Clarke skupinu a vytvořil několik jiných kapel, např. Yazoo (Yaz v USA) s Alison Moyetovou, The Assembly s Feargalem Sharkeym, Davem Clempsonem a Ericem Radcliffem a později také Erasure s Andy Bellem. Mnozí předpovídali brzký zánik skupiny, avšak Martin Gore, který již předtím napsal Tora! Tora! Tora! a Big Muff na jejich debutovém albu, se ujal skládání písní velmi dobře a kráčel dál v úspěšných šlépějích svého předchůdce.

V roce 1982 vydali tři zbylí členové další album s názvem A Broken Frame. Ještě předtím nahradil Alan Wilder Vince Clarka na turné Depeche Mode po Spojených státech. I když k novému albu ještě nepřispěl, krátce po jeho vydání (v době singlu Get the Balance Right) se stal plnohodnotným členem Depeche Mode. Napsal The Landscape is Changing a Two Minute Warning pro jejich album Construction Time Again z roku 1983, ale také skladbu Fools, společníka singlu Love in Itself, In Your Memory doprovodnou skladbu singlu People Are People a If You Want z alba Some Great Reward (rok 1984). Jeho hlavním příspěvkem k Depeche Mode však byla jeho technická a hudební produkce.

Na počátku osmdesátých let byla popularita skupiny omezená převážně na Evropu (hlavně Německo). Nicméně v roce 1984 vyrazili Depeche Mode do USA a roku 1985 vytvořili speciální vydání kompilací určené pouze pro USA People Are People a Catching Up With Depeche Mode, obsahující jejich první zaoceánský hit People Are People. Toto období se považuje za vznik dlouhodobé asociace skupiny s moderním britským Gotickým hnutím (punková subkultura libující si v temnotě), které právě v té době nabývala v Americe na popularitě. Za to vděčí však více stylu své hudby, než-li image, a to kvůli zpožděnému vstupu skupiny na americký trh a nešťastné řadě rozporuplných a nízkorozpočtových hudebních klipů.

Depeche Mode se stali jednou z průkopnických kapel, které používaly nové metody vzorkování. Oblíbili si také vydávání svých písní v několika remixech, tak aby jejich skladby mohly být rozličně interpretovány.

Skladatel skupiny Martin Gore pak dalších deset let psal temně skličující syntetickou taneční hudbu. Znaky tohoto přechodu jsou patrné v Blasphemous Rumours, hořké výpověďi o neférovosti života a Fly on the Windscreen (později remixovaném a vydaném jako Fly on the Windscreen – Final na albu z roku 1986 Black Celebration), doprovodné písni k It's Called a Heart. Mnoho lidí si tuto hudbu spojilo s Gotickým hnutím – ačkoli skupina se o něco takového nijak nesnažila.

Poté, co jejich videoklip singlu A Question of Time z roku 1986 zaujal pozornost, jeho režisér Anton Corbijn se spřátelil se skupinou a navázal s ní dlouhotrvající pracovní vztah, ústící v 19 klipů (poslední je Useless z roku 1997). Corbijn – mezinárodně renomovaný fotograf a nově se objevující režisér hudebních videoklipů (Pride (In the Name of Love) – 1984 od U2 a Bring on the Dancing Horses – 1985 od Echo & the Bunnymen) – byl katapultován mezi hvězdy show-businessu a natáčel pro takové umělce, jako např. Joy Division (Atmosphere – 1988), Front 242 (Headhunter – 1988, Tragedy for You – 1991), Bryana Adamse, Nirvanu, a U2 (One – 1991, Please – 1997 a Electrical Storm – 2002).

Na základě jejich ironicky nazvaného alba z roku 1987 Music for the Masses (Hudba pro masy), následovalo roku 1988 úspěšné a totálně vyprodané turné. To vyvrcholilo závěrečným koncertem v Pasadeně, Kalifornie na stadionu Rose Bowl, kterého se účastnilo přes 80 tisíc diváků (nejvíce za osm let). Turné zdokumentoval D. A. Pennebaker, včetně vzájemného působení fanoušků a skupiny. Vydání tohoto koncertu jako alba – nazvaného 101, protože bylo vystoupení 101. v pořadí a poslední zastávkou na jejich turné – se stalo v roce 1989 bestsellerem.

Později v tomto roce, poté co si Martin Gore udělal krátší přestávku svým Counterfeit e. p. (6 cover verzí jeho oblíbených písniček), nahrála skupina v Miláně singl Personal Jesus, ovlivněný blues a country. Ještě před jeho vydáním byla umístěna reklama do regionálních novin v UK se slovy „Your own personal Jesus“ (Váš vlastní osobní Ježíš). Později obsahovala reklama i telefonní číslo, po jehož zavolání se tato píseň ozvala. Následná kontroverze pomohla tomuto singlu na 13. pozici v Britských žebříčcích a také stát se jejich nejlépe prodávaným a prvním zlatým singlem v USA.

V polovině let osmedesátých a v devadesátých letech rostla popularita skupiny v USA i její vliv na objevující se techno a house hudební scénu. Pionýři techna Derrick May, Kevin Saunderson a Juan Atkins tuto skupinu označili za jeden z hlavních vlivů na svůj vývoj proto-techna během Detroitské Techno exploze ke konci osmdesátých let.

Devadesátá léta
V únoru 1990 dosáhl Enjoy the Silence, jejich zatím nejúspěšnější singl, 8. příčky v žebříčcích USA (6. v UK) a stal se jakýmsi jejich hudebním podpisem. Vyhrál také „Best Single“ v Brit Awards. K propagaci svého nového alba Violator, uspořádali autogramiádu v Los Angeles, která přilákala na 17 tisíc fanoušků. Album (Top Ten v UK a USA) i následující turné „World Violation Tour“ se stali jejich dalšími úspěchy. Alba se podařilo prodat přes 3 miliony kusů a stalo se tak tříkrát platinovým. Stojí za zmínku, že 40 tisíc lístků na stadion New Yorkských Giants bylo prodáno během 8 hodin a 48 tisíc lístků na stadion Los Angeleských Dodgers se prodalo během pouhé jedné hodiny.

Do roku 1991 se Depeche Mode jevili jako jeden ze světově nejúspěšnějších počinů na hudební scéně, spoléhající se na proto-techno hudbu, která je odlišovala od ostatních. Jejich hudba zazněla například ve filmu Až na konec světa (režisér Wim Wenders, 1991) „Death's Door“. V roce 1993 změnila skupina krok se Songs of Faith and Devotion, rockově orientovaným albem, které „zdrsnilo“ jejich hudbu. To je vzdálilo od vlivů kláves a syntezátorů a poprvé také uvedlo živé bicí (v podání Alana Wildera). Debutovalo také na prvních pozicích hitparád v USA i UK. Jeho nejvýraznějšími skladbami byly I Feel You, kombinace country, blues a techna, oduševnělý Walking in My Shoes a evangelicky zabarvený Condemnation (Zatracení). Následovalo 14-ti měsíční světové turné Devotional (Zbožný). Na hudbě však bylo znát, když se Andrew Fletcher rozhodl neúčastnit druhé „exotické“ části turné.

V červnu 1995 po turné opustil Alan Wilder skupinu, kvůli „neuspokojivým vnitřním pracovním podmínkám“, a dále pokračoval s prací na svém osobním projektu Recoil. Pravděpodobnou příčinou jeho odchodu byly problémy kolem drogové závislosti Davida Gahana, příznání Martina Gora o „bojování s vlastními démony“ a vzrůstající napětí mezi Wilderem a Andrewem Fletcherem. Wilder uvedl, že k dílu skupiny přispěl lvím dílem a přitom za poslední alba obdržel pramalé zásluhy. Jeho odchod byl zanedlouho následován zprávou o Gahanově pokusu o sebevraždu ve svém domě v L. A. Ten poté nastoupil na odvykací protidrogový program, aby se utkal se svojí závislostí na heroinu.

V roce 1996, s vyléčeným Gahanem, Depeche Mode pokračoval v nahrávání s producentem Timem Simenonem. Příštího roku pak album Ultra a jeho první singl Barrel of a Gun byli fanoušky nadšeně přijaty. Album znovu debutovalo na prvních příčkách, avšak skupina odmítla uspořádat turné, možná kvůli výsledkům minulého Devotional. I tak ale vystoupili na řadě „Ultra Parties“, uspořádaných pro hudební tisk a vybrané návštěvníky, které měly hlavně vytáhnout jejich klíčové skladby z tohoto alba.

Kolekce toho nejlepšího (the best of) The Singles 86>98 následovala v roce 1998 s novým singlem Only When I Lose Myself. Poté vyrazila skupina na 4 měsíční turné, které potvrdilo jejich pozici „permanentního lákadla“ s vyprodanými koncerty a to bez ohledu na prodej jejich desek. (do této kategorie se mohou řadit např. U2, Rolling Stones a Rod Stewart)

Depeche Mode dnes
Zatímco zůstává Depeche Mode stále populární v USA, západní Evropě a Austrálii, jeho nejloajálnější základna fanoušků leží ve střední a východní Evropě, což bylo způsobeno společně několika klíčovými událostmi v této části světa na přelomu 80. a 90. let. Celosvětová popularita Depeche Mode a syntetické taneční hudby obecně (která v té době již v USA slábla), pád komunismu a vzestup Internetu, který umožnil okamžitý přístup k západní hudbě a ideám, po kterých tento region, uzavřen v umělé totalitní bublině, prahl. Dnes je zde bezpočet webových stránek fanoušků, snad v každém jazyce, zdvihávajících skupinu k trvalé slávě.

V roce 2001 vydali Depeche Mode album Exciter, které se neumístilo příliš dobře v žebříčcích mimo kontinentální Evropu. Ačkoli obsahovalo několik klubových tanečních hitů, jako např. remixy I Feel Loved od Dannyho Tenaglia, mnoho fanoušků pociťovalo, že album bylo bez inspirace a pod obvyklou úrovní Depeche Mode, a to i přesto, že obsah nahrávky byl označen za jeden z nejsilnějších pěveckých výkonů Davida Gahana od doby, kdy se přidal ke skupině. Na webových blozích od L. A. až po Sydney se objevovaly otázky, zda to není důkaz, že se Depeche Mode v podstatě rozbil s odchodem Alana Wildera v roce 1995. Vypadalo to, že krátce po turné Exciter vycítili Martin a Dave, že je ten pravý čas zaměstnat se svými vlastními sólo projekty.

V roce 2002 vyšlo DVD „One Night in Paris“ se záznamem pařížského koncertu z 10. října 2001 v pařížské haly Palais Omnisport. Toto DVD bylo doplněno bonusy ve formě rozhovorů se členy kapely i realizačního týmu turné. DVD režíroval dvorní fotograf Depeche Mode Anton Corbijn.

Roku 2003 vyšlo sólové album Davida Gahana Paper Monsters, následované celosvětovým turné a jeho DVD nahrávkou, nazvanou Live Monsters. Martin Gore pokračoval ve své sólové kariéře vydáním Counterfeit² (další cover verze, z nichž některé si Martin vybral již pro svůj dřívější výběr oblíbených písní v roce 1989 Counterfeit). A Andrew Fletcher spustil dokonce své vlastní hudební vydavatelství Toast Hawaii (nejvýraznější výsledek jeho činnosti bylo až dosud ženské synth-popové duo Client).

V srpnu roku 2004 vydalo Mute records DVD verzi Devotional, nafilmovaného během jejich světového turné v roce 1993 a novou remixovanou kompilaci Remixes 81-04, která obsahuje některé nové a některé nevydané propagační mixy singlů z let 1981 až 2004, obzvláště opětovné vydání a nové provedení jejich již klasického a otřepaného hitu Enjoy the Silence. Singl vyšplhal až na 7. pozici v UK, avšak v USA si vedl o dost hůře. 18. října vyhrála stránka jejich fanoušků Depechemode.tv [1] neoficiální cenu BT 2005 Digital Music Awards, volenou účastníky na Internetu, čímž dále potvrdili popularitu skupiny. V této době (5. září) také Martin prozradil v interview pro show Stuarta Maconie na rádiu BBC, že se právě rozvádí.

17. října 2005 vydala skupina své zbrusu nové a dlouho očekávané, již jedenácté studiové album Playing the Angel s většinou pozitivními ohlasy. Jeho produkci měl nastarosti Ben Hillier. Dostalo se do „top ten“ (a v některých evropských zemích i na první pozici), charakterizováno singlem Precious, který se dostal na 4. místo v britských žebříčcích. V den uvedení alba v New Yorku, to bylo poprvé od roku 1990, kdy skupina hrála na playback. Stojí za zmínku, že toto bylo první album, které charakterizují písně napsané zpěvákem Davidem Gahanem. Několik měsíců před svým oficiálním vydáním, byl prototyp videoklipu Precious vypuštěn jedním polským občanem ilegálně na Internet, volně ke stažení. Za to byl zatčen a byl mu zabaven počítač a několik CD. Mezitím ale už bylo vydáno oficiální video (12. září) na domovské stránce Depeche Mode [www.depechemode.com]. Pro propagaci alba se skupina rozhodla uspořádat od listopadu 2005 5měsíční turné po Severní Americe a Evropě. Původně mělo turné skončit v dubnu, nakonec bude turné končit až v srpnu tohoto roku a bude obsahovat mnohem více koncertů (V ČR hráli 23. ledna v Sazka aréně). Druhý singl z tohoto alba A Pain That I'm Used To byl vydán 12. prosince a třetí singl Suffer Well, vůbec první singl napsaný hlavním zpěvákem Davidem Gahanem. Více informací o současném turné Touring the Angel můžete získat přímo na oficiálních stránkách Depeche Mode [2].

Aktuálně se chystá vydání živého záznamu koncertu z turné na DVD. Bude obsahovat záznam z Milána (18. a 19. února 2006) a uvedení do prodeje se předpokládá v září. Depeche Mode prodali již přes 72 milionů desek po celém světě (a od devadesátých let vydávají každé 4 roky nové studiové album) a upevnili svoji pozici jedné z nejpopulárnějších a stále živě vystupujících skupin všech dob.

V roce 2006 vyšla 3 starší alba Depeche Mode (Speak & Spell, Music for the Masses a Violator) v prostorové úpravě pro 5.1. Vydání jsou řešená podobně jako Second Edition posledního alba Playing the Angel, tj. dvojdisk, kde první disk je SA-CD hybrid (SA-CD pro 5.1 a klasické stereo CD) a druhý disk DVD se všemi skladbami v DTS 96/24 5.1 a Dolby Digital EX 5.1 i v PCM 2.0 48 kHz.

Několik zajímavostí
V Tallinnu v Estonsku existuje bar zcela věnovaný této skupině. Nehraje zde žádná jiná hudba ani videoklip, než pouze a jenom od nich. Mezi vystavenými památečními předměty visí i fotografie Martina Gora při návštěvě baru.
V Praze existuje restaurace Black Angel, tématicky i hudebně zaměřená na Depeche Mode.
Ve Velké Británii měli Depeche Mode přes 40 hitových singlů, což je více než u kteréhokoli jiného umělce.
Svojí hudbou ovlivnili např. skupiny: Client, Camouflage a Neuroticfish.
Jejich hudba se objevila v několika počítačových hrách, např.: Grand Theft Auto: San Andreas a The Sims 2: Open for Business (kam přezpívali singl Suffer Well do „simštiny“; bylo vytvořeno i jejich video v podobě simíků), a také v několika filmech – jejich seznam je k dispozici v IMDb.

Hudebníci spolupracující při živých vystoupeních
Hildia Campbell (podpůrný zpěv, 1993 – 1994)
Samantha Smith (podpůrný zpěv, 1993 – 1994)
Daryl Bamonte (klávesy, 1994)
Dave Clayton (klávesy, 1997)
Christian Eigner (bicí, dříve skladatel a textař, 1997 až dodnes)
Peter Gordeno (klávesy, občas basová kytara a kytara, 1998 až dodnes)
Jordan Bailey (podpůrný zpěv, 1998 – 2001)
Janet Ramus (podpůrný zpěv, 1998)
Georgia Lewis (podpůrný zpěv, 2001)

Diskografie

2005 Playing The Angel -delimiter-2004 The Remixes 81-04 (cd 1) -delimiter-2004 The Remixes 81-04 (cd 2) -delimiter-2004 The Remixes 81-04 (cd 3) -delimiter-2001 Exciter -delimiter-1998 The Singles 81-85 -delimiter-1998 The Singles 86-98 -delimiter-1997 Ultra -delimiter-1993 Songs Of Faith And Devotion -delimiter-1990 Violator -delimiter-1989 101 -delimiter-1987 Music For The Masses -delimiter-1986 Black Celebration -delimiter-1985 Catching Up With Depeche Mode -delimiter-1984 People Are People -delimiter-1984 Some Great Reward -delimiter-1983 Construction Time Again -delimiter-1982 A Broken Frame -delimiter-1981 Speak & Spell -delimiter- -delimiter-kompilace -delimiter-2006 The Best Of - Vol. 1 -delimiter- -delimiter-singly A Ep -delimiter-2005 Precious -delimiter-1998 Only When I Lose Myself -delimiter-1993 People Are People -delimiter-1986 Stripped