Výrazná osobnost světa rockové hudby, zpěvák Sting vzkříšením vlastních začátků ve své kariéře uzavírá pomyslný kruh. Nebo je to přechod, skrze který načne druhou otočku spirály hudebního vývoje?

Od vzniku hudebního žánru, jehož podstatou je rock, uplynulo víc než čtyřicet let. A to, budeme-li pokládat za zlomové období právě 60. léta 20. století, která bez pochyby přinesla nepřeberné množství impulzů, z nichž je i dnes běžně čerpáno. Proto není nijak zvlášť problematické se s jejich odkazem intenzivně střetnout. Samotným představitelům hudební scény 60. let však dnes většinou bývá více než šedesát let. A to jen těm, kterým se podařilo v auto-destruktivní pozici rockové hvězdy zdravotně obstát a překonat tak i všechny drogové peripetie, s rockovou praxí neodlučitelně spjaté. Je totiž mnoho takových, kteří rockový životní styl nepřežili. Janis Joplin, Jim Morisson nebo Jimmi Hendrix, jsou ta známější jména.

Podobně tragický osud však sdíleli i někteří další. A proto je vzhledem ke všem okolnostem až neuvěřitelné, že je dnes stále možné se setkat s hudbou rockových počátků živě, koncertně, autenticky. Důkazem jsou turné Rolling Stones, Paula McCartneyho, Carlose Santany nebo Joe Cockera, která se v posledních letech naštěstí nevyhnula ani České republice. Do jisté míry je taková návštěva některého z rockových matadorů pro české publiku zadostiučiněním. Vzhledem k poměrům před rokem 1989 u nás panujícím tak totiž v českém prostředí vyvstávají příležitosti k zajímavým koncertním premiérám. A to už samozřejmě není řeč výhradně o muzikantech 'zlatých 60.', ale také o představitelích rockového vývoje dvou následujících desetiletí.

Možným předpokladem k realizaci takové události je ochota hudebníků vystupovat v sestavách, odpovídajících jejich slavným obdobím a hrát repertoár, do tohoto období spadající. To, že skupiny, prožívající svůj vrchol v některém z minulých desetiletí dnes již neexistují a jejich bývalí členové se věnují hudbě sólově, či v jiných formacích , je naprosto běžné. Obnovení slavných seskupení ke koncertním realizacím ověřeného hudebního materiálu je v posledních letech častým jevem, upoutávajícím mnoho pozornosti. Zda jsou hlavními důvody k takovýmto combackům komerční zužitkování popularity, nostalgie samotných hudebníků, či dovršení impotence v jejich následné tvorbě, je složité určit. A mnohdy je také zbytečné se o to snažit. Výsledkem, primárně pozitivním, je nečekaná příležitost vidět a slyšet něco, co se zdálo být minulostí. Faktem zůstává, že po Queen, Genesis či Black Sabbath je rozhodnuto o návratu další legendy, úspěšné a slavné skupiny přelomu let 70. a 80. The Police.

Výrazná osobnost světa rockové hudby, zpěvák Sting tímto vzkříšením vlastních začátků ve své kariéře uzavírá pomyslný kruh. Nebo je to přechod, skrze který načne druhou otočku spirály hudebního vývoje? Vzhledem k neochabující invenci, kterou vyprofiloval každou svou další řadovou desku k očividnému posunu od tvorby předchozí, pochybuji, že tento návrat ke kořenům by měl být sebezpytným zamyšlením před uzavřením 'příběhu'.

Ten začal konečným úspěchem zprvu zneuznané skladby Roxanna. V roce 1978 byla vydána jako sing poprvé a zmiňované oblíbenosti dosáhla v reedici o rok později, kdy už se kapela ustálila ve svém složení a snažila se prosadit realizací dabutového alba. Po několika personálních změnách tak vznikli The Police, jako trojice, klasického, přímočarého rockového složení, kytara basa bicí. Andy Summers jako nejstarší (1942), možná i trochu ostřílenější díky svým předešlým zkušenostem z New Animals a Soft Machine skupinu doplnil v létě roku 1977. V té době se již 14 let jako kytarista uplatňoval, například i ve spolupráci s Neilem Youngem. V Egyptě, roku 1952 přišel na svět Steward Copeland, který se jako začínající bubeník, v Londýně, kam se v mládí přesunul, nechával nejvíce ovlivnit tamějším punkem. Když se v roce 1977 Copeland poprvé setkal se Stingem, záliba v punku se dala odečíst i z jeho způsobu života. Stingův základ nebyl punkový ale jazzový.

Narodil se (1951) jako Gordon Matthew Sumner v Wallsendu, průmyslovém maloměstě, nedaleko Newcastlu. Hospodářská krize, sužující v jeho dětství Anglii, zapříčiňovala hmotnou nejistotu a způsobovala rozpory mezi rodiči Gordona, což ho znatelně frustrovalo. Útěk z reality hledal jednak ve Wallsendském kině, kam se chodíval dívat na filmy, hlavně ale v jazzové hudbě. To, že se obě tyto záliby nakonec staly podkladem ke Gordonovým reálným povoláním, svědčí o jeho obdivuhodné přímočarosti. Z jazzového orchestru, kde začínal hrát na basu si odnesl přezdívku Sting a první zkušenosti, které postupně prohluboval malými vystoupeními po městských barech jako člen různých jazzových seskupení. Živit se ovšem musel jinak a tak se stal učitelem angličtiny na nižším stupni základní školy. Vážnější muzikantské ambice měl až se skupinou Last Exit, působící v roce 1975. Vyšlo ovšem najevo, že pokud má Sting v hudbě opravdu něco dokázat, musí se přesunout do Londýna. Přestěhoval se tam i se svou manželkou, herečkou, Frances Torneltyovou a jejich synem. Po tříletých peripetiích a nejistých začátcích se jako baskytarista stává zároveň zpěvákem a postupně i frontmanem The Police, kterým se podaří vydat svou prvotinu, Outlandos D'Amour. Album se stává úspěšným a Sting tak ve svém hudební činnosti započal první část onoho, dnes již uzavřeného 'kruhu'.

Anglie tedy zrodila další rockovou hvězdu. Po prvním albu přišlo druhé, Regatta De Blanc (1979), které úspěch potvrdilo prvním místem v anglických hitparádách. Živelný a úderný projev při koncertních vystoupeních dopomáhal k jejich velké oblíbenosti. Ve skromném, tříčlenném obsazení se The Police dařilo vytvářet plný, přesvědčivý zvuk. Pestrá škála, nápaditých melodií vyústila v množství hitových skladeb, nezřídka oceněných Grammy (Regatta De Blanc 1980; Don't Stand So Close For Me 1981; Behind My Camel 1981). Skladby jsou charakteristické poměrně krátkou minutáží, přístupností a přímočarým vyzněním. Tomu dopomáhá účinná rytmická struktura stavící na punkovém odkazu, což z kapely činí představitele anglické nové vlny přelomu 70. a 80. let. Ta označuje interprety punk obohacující o další hudební vlivy a z jeho jednoznačného vyhranění se tak svou invencí vyčleňující. U The Police to bylo především reggae, pro jejich melodie typické, ale i ska, či jiné exotické inspirace. Po pěti albech řadových (z nichž poslední, Synchronicity 1983, bylo vysoce hodnocené) a dvou 'živácích' začíná být jasné, že hmatatelná energie The Police provázející je sebezničující. Očividné rozepře mezi Copelandem a Stingem, vystupňované až do potyček v průběhu koncertů vyústily v ukončení činnosti kapely. Tak je v roce 1984 Sting na počátku další části 'kruhu', tentokrát ve znamení sólových projektů, které začaly vznikat paralelně s dozníváním The Police. Předpokládá, že nich bude mít dost prostoru pro své osobní hudební pohnutky a rozpoložení.

I proto přichází s prvním samostatným albem poměrně záhy. Jeho charakter určuje Stingův mateřský žánr, jazz. Při nahrávání Dream Of The Blue Turtles (1985), se obklopuje vynikajícími jazzrockovými muzikanty a nechává jim dost prostoru, aby skladbám vtiskly osobité vyznění. Sázka na vlastní přirozenost, snad až protestní odklon od novovlného reggae punrocku The Police a velmi přesvědčivý jazzrockový projev, mistrně využívající prvky sobě vlastní (jako harmonii nesoucí klávesy, či saxofon dokreslující, i sólující), se stoprocentně vyplatila. Deska s hity jako Set Them Free, nebo Moon Over Bourbon Street víc než obstála a vynesla i nominaci na Grammy v jazzové kategorii. Stingovu popularitu v tomto období jen podtrhlo sebevědomé a profesionální vystoupení na charitativním koncertě Boba Geldofa Live Aid 1985.

Následujícím krokem ve vytváření Stingova 'kruhu' žánrů, v kterých se hudebně pohyboval, byla deska z roku 1987 ...Nothing Like the Sun. Zde už to nejsou jen jezzové inspirace. Dotýká se zde soulu, funky, navozuje evokaci folkrocku. Důkazem této bohaté žánrové okořeněnosti je nápaditá Englishman In New York, ve které zazní disco pasáž v kontrast s jezzovou improvizací, obojí orámováno smyčcovým aranžmá. Přes tuto různorodost se Stingovi podařilo jednotlivé skladby udržet v soudržnosti jemu vlastního soundu. Hlavně díky tomu, je toto album chápáno jako vrchol autorovy kreativity, zužitkování nahromaděné invence a schopnosti využít potencionálu kvalitních spoluhráčů v doprovodné kapele. Mimohudebními činnostmi, kterým se zpěvák převážně věnuje, jsou film, ekologická angažovanost a rodina. Seberealizoval se v několika filmových rolích a velmi aktivně se zasazoval za záchranu a zachování jihoamerických deštných pralesů. Po rozpadu prvního manželství se sblížil s Trudie Stylersovou, taktéž herečkou a založil s ní početnou rodinu, kterou nastěhoval do rozlehlého staroanglického panství nedaleko Londýna. Svou snahou a péčí, které věnoval rodině se zřejmě vyrovnával s nefungujícím vztahem vlastních rodičů, potažmo s jejich úmrtími, které musel překonávat koncem osmdesátých let. Výsledkem těchto citových výkyvů a pracovní rozervanosti je zpěvákova třetí deska (Soul Cages 1991), vyznívající velmi intimně a osobně. Nese se tentokrát v poloze rockových balad, směřujících k středněproudému popu, který bude tématem desky následující. In Sommoner's Tales (1993) je představitelem osobitého vybroušeného žánru, ke kterému se Sting v půli 90. let dopracoval a dodnes je pro něj typický. Popový projev s ustálenou písňovou formou, stále zajímavými melodiemi, charakteristickými harmoniemi, provzdušněným aranžmá a se srozumitelnými proplétajícími se nástrojovými linkami. Desky z let 1991 a 1996 (Mercury Falling) jsou zástupci tohoto inteligentního popu, přičemž v té mladší se objeví další žánrová návaznost, kterou Sting nechá plně rozvinout ve své následující tvorbě.

Nebyla to snadná pozice, ve které se autor nacházel, před prací na dalším řadovém albu. Dosáhl charakteristického, zažitého zvuku, který mu byl přisuzován a mluvilo se o něm jako o popovém zpěvákovi. Jak se vyhnout sebevykrádání a opakování vlastních motivů? Přes těžkou pozici se Sting dokázal posunout a obhájit zavedenou kvalitní úroveň, kterou opanoval. To už 'kruh' žánrů, kterými zpěvák svou tvorbou prochází pomalu nabývá znatelného tvaru. Vlivy, profilující Brand New Day z roku 1999 a činící toto album aktuální a atraktivní, jsou country and western, populární americký gospel a především world music, v podobě arabských hudebních prvků a motivů. Naproti této různorodosti volil Sting jako náplň svých textů jednoduché, avšak zásadní jevy mezilidských vztahů - lásku, přátelství, touhu. Byl sdělný a upřímný. A to i koncertně. Vyzrálým, silně přesvědčivým projevem nenechal o své profesionální originalitě nikoho na pochybách. Písně A Thousand Years, Desert Rose či Brand New Day, které v rámci Brand New Day Tour 1999 zazněly i v Praze, jsou nekompromisním důkazem nejvyšších kvalit.

Čím navázat na úspěch z konce milénia? Pravdou je, že Sacred Love (2003), je složitěji vstřebatelnou než deska předcházející. Tématicky se stále věnuje mezilidským vztahům a žánrově se opět posouvá do aktuální současnosti. Ke všemu předešlému, co už v sobě Sting i jeho hudba mají zažito (především tedy k jazu, soulu a čerstvě i world music), přibyl ještě hip hopový pěvecký projev rap a nakonec i hard rockový odstín ve skladbě The War. Celé album je pak rámováno koncepcí taneční desky v duchu dobového trendu. Přesto se v této důmyslně zvolené poloze žánry plynule přelévají jeden do druhého a Stingův rozsah v tomto směru je zde dokonale demonstrován. Písňová forma je upozaděna volnými přechody, které skladby přirozeně provazují. Nejmladší Stingova rocková řadovka demonstruje schopnost vstřebávat a rozvíjet aktuální vlivy a směle tak držet krok s hudebním vývojem. Kromě tvorby podílející se na hudebním vývoji (oblasti rockové a populární hudby) a naopak hudebním vývojem se inspirující, lze Stingův žánrový 'kruh' uzavřít projekty z jiných hudebních směrů. Četná autorská práce v oblasti filmové hudby je zajímavou demonstrací autorových schopností a jako poslední prvek škály žánrů, kterými Sting nechal svůj hudební přínos prostoupit je kategorie hudby vážné.

Poté, co se Sting klasického žánru již několikrát letmo dotkl, nechal se jím tentokrát inspirovat velmi silně. Údajně motivován kytaristou Dominicem Müllerem, se kterým spolupracuje od roku 1993, se rozhodl svou interpretací vzkřísit renesanční hudbu 16. století. Konkrétně pak tvorbu Johna Dowlanda, hlavního představitele anglické loutnové písně alžbětínského období. K realizaci si přizval světově uznávaného loutnového virtuose Edina Karamazova. Dowlandem rozepsané vícehlasy pak za pomoci studiové techniky nahrál sám. Tento přístup se po dokončení projektu stal asi nejvíce diskutovaným tématem. Skladby, zpívané hned několika Stingy zároveň, totiž místy vyznívají docela nepřirozeně. Přesto však jednoznačně zaujímají svou melodičností, křehkostí a melancholičností. To, že byl Sting vyzván, aby ve svém podání předvedl vybranou část Dowlandovy tvorby na soukromém koncertě anglické královně Elizabeth II, svědčí o kladném přijetí tohoto zajímavého projektu. I kdyby Sting nedosáhl v interpretaci renesanční hudby žádných velkých uznání, dokazuje tímto počinem všestrannou hudební zaměřenost a dotváří 'kruh' žánrů,ve kterých je schopen se pohybovat do široké a pestré členitosti.

A aby z jejich výčtu opravdu dotvořil kruh, vrací se v současné době zpět na začátek, do konce 70. let, k The Police. Po Stingovi jazzovém, charakteristicky popovém, reagujícím na vlnu world music, tanečním i renesančním budeme mít možnost vidět zpátky Stinga punkrockového v období, kdy pomyslnou kružnicí opsal víc žánrů, než by se u popového zpěváka možná mohlo zdát běžné. Co vede Stinga k tomu, aby nechal Roxanna znovu zaznít v naléhavým punkrockovém aranžmá, je těžké určit. Zřejmě to dá pocítit v rámci živých vystoupení, které budou pro mnohé šancí tuto velmi silnou skladbu v její původní podobě vstřebat poprvé. Ve Stingově případě lze s klidem předpokládat, že jde o solidní nabídku.

zdroj: www.muzikus.cz